Fanpage herečky Reginy Rázlové
(c) 2008 - 2014 projekt Stardust - Hanka Bízová

 

Jiří PROCHÁZKA, (20. 4. 1925 Plzeň - 19. 5. 1993 Praha). Spisovatel, autor divadelních a rozhlasových her, filmový scenárista, televizní dramaturg. Nejvíce jej proslavil pravděpodobně seriál 30 případů majora Zemana (hlavní dramaturg a autor některých povídek, zejména ideologicky významných – ty vyšly i knižně) a scénář k filmu ideologicky interpretujícím rumburskou vzpouru Hvězda zvaná Pelyněk (cena k 20. výročí osvobození ČSSR Sovětskou armádou). Nositel Ceny ÚV SČSP. Kromě seriálu Třicet případů majora Zemana pracoval na kontrapropagandistických pořadech (se státobezpečnostní tématikou). V 80. letech dokonce předložil námět na seriál o příslušníkovi Státní bezpečnosti. ( ... více)

31. případ majora Zemana
podle scénáristy Jiřího Procházky

Konec velké šance  Bílé linky  Modrá světla
zajímavosti  31. případ mjr. Zemana  komiksy  foto

Dramaturg seriálu Jiří Procházka, autor zemanovského makrosvěta a klíčových povídek (např. Hon na lišku, Vrah se skrývá v poli, Klauni, Štvanice), se s hrdinou, jehož obraz sám budoval, pokusil v únoru 1989 vyrovnat napsáním neoficiálního 31. případu s názvem Zločin na zámku. Povídka vyšla ve stejnojmenné knize v roce 1991 doplněna dalšími dvěma kriminálními příběhy, které se však věnují jinému tématu.

Zločin na zámku

Zeman při cestě za svým nešťastným vnukem Ivanem, jenž byl povolán na vojnu, vzpomíná na svůj poslední případ, kdy uprostřed brdských lesů vyšetřoval nejasnou vraždu mladé pražské studentky Marušky Márové. Již z prvních stran je patrné, že se Zeman v předjaří Sametové revoluce ocitá uprostřed existencionálního dramatu, kde nic, co znal, neplatí. Původní kamarádi z února 1948 Zeman, Lojza Bártík a Žitný si už nejsou rovni. "Brzy si byli dva z nich rovnější. Žitný jako generál a Bártík jako místopředseda vlády. Jen Zeman bůhvíproč nepostupoval."

Reálie komunistické historie zaznívající nyní mnohem hlasitěji vedou vždy rozhodného Zemana ke zcela novým pocitům, k pochybnostem. K pochybnostem o sobě, o straně, o uplynulých 40 letech. "Těch chyb a zbrklých nesmyslů bylo asi víc než velkých činů, musel si přiznat, když teď s údivem, někdy i s tichým nesouhlasem, četl, jak se přehodnocují dějiny."

Ideály, kterým Zeman tolik věřil, jsou zpochybňovány na každém kroku: "Vy už si nevzpomínáte, pane, jak jsme museli všichni na schůzích hlasovat pro smrt těch nevinnejch, který tenkrát soudili? Z celýho národa udělali spoluviníky tý sprostý vraždy."

Vyšetřování vraždy vede Zemana na tajemný Zámek v obci Skrýše, kde probíhají opulentní orgie nomenklaturních kádrů v čele s jeho bývalým kolegou Lojzou Bártíkem, dnes místopředsedou vlády. Zámek Procházkův je přitom ve skutečnosti Zámek Kafkův, tajemné a zapovězené místo čnící nad vesnicí, jež pokoutně ovlivňuje život obyvatel podzámčí: "Zámek už Zeman viděl. Vyloupl se mu náhle z mlhy, když vjížděl do vsi, navenek neosvětlený, hrozivě tajemný a chmurný jako skalní útes, obkroužený hlubokým vodním příkopem, přes nějž vedl věkovitý, bytelný, kamenný most k těžké, neprodyšně uzavřené zámecké bráně z dubových fošen, spjatých železným kováním. […] Zámek teď přitahoval Zemana jako magnet. Čněl do polotmy nad vsí temný, tajemný a výhružný jako loď z jiného světa."

V podzámčí nachází Zeman šedivou hospodu bez naděje a beze slov, v níž obsluhuje hostinská Frída. Nálevna tak ztělesňuje nejen kafkovskou aluzi, ale rovněž prostředí zemanovské. "Hospoda v Zemanově světě neplní funkci místa přirozeného setkávání, vyprávění hospodských historek, koncentrace bezstarostného veselí či jeviště pro pábitele, ale naopak určité nástrahy. Je to prostor, v němž dochází k pnutí, vznikají problémy a kde se spíš spiklenecky mlčí, místo aby se sousedsky rozprávělo."

Procházkova novela pak dostává výraz absurdního dramatu ve chvíli, kdy se na zámeckých dekadentních večírcích cituje právě Kafkova novela Zámek s pobavením a dovětkem, že "autor musel někdy něco zařizovat na ÚV". Zemanův svět se v jeho 31. případu rozpadá. Komunismus, v který Zeman věřil, není ten, spatřený na Zámku. Nerozumí tomu, proč Bártík a jeho přátelé, "vypasení a tlustí s jednotně odulými křečkovskými tvářemi", odmítají pít "slivky z litrovek, které si můžou koupit v samoobsluze jako nějaký instalatér nebo zelinář", je mu příjemněji v podzámecké hospodě mezi šoféry, pomocníky, sekretáři. Nerozumí tomu, že jeho, vždy váženého kriminalistu, Bártíkův syn oslovuje "Už tu zase čmucháš, fízle?".

Svět okolo něj nijak neodpovídá světu, který si myslel, že buduje. "Poklidný, přehledně uspořádaný a tudíž bezpečný svět, v němž je všemocná Bezpečnost zárukou trvalého řádu, se proměňuje v postapokalyptický svět beznaděje, všeobecného rozkladu a totální absence smyslu." Vyšetřování jej vede zřetelněji právě k Bártíkovu synovi, který si na Zámek vodí pražské studentky, mezi nimiž byla i zavražděná Maruška Márová. Podezření potvrzuje řada indicií, nicméně osobnostní refigurace Zemana z ideologicky pevného hrdiny ve zmateného nešťastníka pokračuje i nadále. Nechápe, proč jeho zeť odmítající přijmout vize, za které celá léta bojovali, se schází s básníkem Danešem a posléze emigruje, ani to, proč v této chvíli, kdy by měl z důvodu synovy emigrace bezpečnost opustit, se za něj staví místopředseda Bártík s blahosklonností, že odpovídat za činy svých dětí je těžké. S pomocí hostinské Frídy Zeman vynese ze Zámku Bártíkův kulobrok a na balistické expertize prokáže, že se jedná o pušku, z níž byla z vrtulníku zastřelena Maruška Márová, přičemž vinu Bártíkova syna potvrdí i jedna ze studentek, jež byla vraždě přítomna. Vítězství spravedlnosti však pro Zemana znamená konec. K vraždě se lživě přiznává správce Zámku, zatímco místopředseda Bártík rezignuje, jeho syn odjíždí do zahraničí a Zemanovi je Žitným důrazně doporučeno, aby vzhledem k emigraci svého syna podepsal odchod do penze.

"- Předtím to přece nevadilo. - Jenomže ty sis zlikvidoval jediného vysokého vládního činitele, který nad tebou držel ochrannou ruku a zaručil se za tebe." Za několik týdnů potkává Žitného znovu. Přepadlého, vykolejeného a propuštěného ze dne na den ze strany i ze služby, zbaveného funkce i hodnosti. "Je to chobotnice, Honzo, Mafie. Hrozně jsme se spletli," řekl mu Žitný a rychle odešel. Možná i proto, aby ho nekompromitoval. Týden nato se zastřelil.

Zemanovy vzpomínky jsou ukončeny příjezdem do Kateřinské Hory, do místa, kde jako čekatel SNB začínal a kde nyní na vojně slouží jeho vnuk. Zde se Procházka staví i proti syžetu původního seriálu, když "se zcela v rozporu s etosem televizního seriálu, který je vystavěn na lineárním historickém čase "budování republiky", čas zemanovské ságy uzavírá do kruhu." Zeman se v zápětí dozví, že jeho vnuk předchozí večer s jiným vojákem ozbrojen dezertoval, a spíše pudově než racionálně vedenými motivy míří k Liščímu doupěti, zřícenině a bývalé rezidenci továrníka Čadka, o níž Ivanovi častokrát vyprávěl. Zde Zeman oba chlapce nachází, ale i v tomto případě prohrává:

- "Už uzavřeli hranici. Všude stojí hlídky pohraničníků. A psi. Cestu do vnitrozemí vám taky zahradili. Zůstal vám jen tenhle cíp pohraničního lesa. A v tom vás lehko sevřou do kruhu a pak vás dostanou. Mějte rozum, chlapci."
- "V každé kleci se najde nějaká díra," prohlásil nenávistně druhý voják. "Když ne, uděláme si ji tímhle," klepl na pažbu svého samopalu.
- "V jaké kleci?" řekl Zeman a najednou pocítil nesmírnou únavu.
- "V tom vašem socialismu."
- "To není klec, chlapče. To měl být dům s doširoka otevřenými okny. Stavěli jsme ho pro vás, bránili ho svými životy, aby se vám v něm lehce žilo, líp než nám".
- "Ale my na něj serem," zařval vztekle voják.
- Major Zeman věděl, že už nemá čas čekat. Pokročil jim vstříc. - "Proboha, dědečku, nechoď k nám," prosil Ivan. Zeman se však nezastavil, nemohl.
- V té chvíli se Liščí Doupě roztrhlo psím řevem výstřelů. Bůhvíkdo z nich stiskl spoušť.
- "Panebože, oni mě zabili," stačil si uvědomit s nesmírným údivem a pak už jen padal, padal.
[…]
- Major Zeman však mezitím v chatě zemřel. Byla to dobrá a rychlá smrt. Přišla nečekaně a náhle jako tropická noc, zastřela tmou jeho mozek dřív, než si stačil uvědomit, jak tragický byl vlastně jeho život a kolika omylů, jsa oklamán, se v něm zbytečně dopustil.

Zdroj: Jan Zápotocký, Univerzita Karlova v Praze, fakulta sociálních věd
Jiří Procházka, Zločin na zámku (vydavatelství Mede- NTC Interpress Praha a Evropský výbor AIEP, 1991)