|
Fanpage herečky Reginy Rázlové
(c) 2008 - 2014 projekt Stardust - Hanka Bízová
|
Regina Rázlová: Major Zeman je moc dobře natočený
V seriálu Třicet případů majora Zemana hrály stovky herců a hereček,
ale pouze čtyři se objevily v několika dílech. Renáta Doleželová a
Jaroslava Obermaierová coby manželky Jana Zemana, Ivana Andrlová jako
jeho dcera a Regina Rázlová, která ztvárnila krásnou manekýnu a posléze
agentku Hanku Bízovou. Regina Rázlová patřila v sedmdesátých letech
minulého století k našim nejkrásnějším herečkám, a pokud by se o
některé naší herečce dalo říct, že tenkrát byla femme fatale, tedy
přitažlivá, svůdná, schopná svým šarmem až nadpřirozeně okouzlit muže
a podmanit si je, byla to právě ona.
Část rozhovoru z knihy Miroslava Graclíka o seriálu
30 případů majora Zemana:
Jako dospívající slečna jste prý závodně plavala první ligu…
Plavala jsem v letech, kdy jsem s rodiči žila v Ústí nad Labem, kde
je spousta termálních pramenů. Už od první republiky tam byly tři
nebo čtyři bezvadné kryté bazény, takže většina dětí, které sportovaly,
buď závodně plavaly, nebo závodně lyžovaly, protože byly blízko
sjezdovky, na které jste mohl dojet tramvají.
Vy jste ale po čase plavání pověsila na hřebík a v Čimelicích studovala
produkci, že?
Ano, byl to takový kulturně organizační obor, ale na jeho přesný název
si už nevzpomenu. Maturovali jsme z produkce, z dějin filmu a z
dějin umění.
A jak se pak přihodí, že sportovně založená dívka, která vystuduje
produkci se najednou stane herečkou?
Chtěla jsem být režisérkou a myslela si, že se k této profesi
přes herectví dostanu.
Kdo patřil mezi vaše spolužáky?
Byli jsme dobrý ročník – Jana Preissová, Honza Kanyza, Jirka Ptáčník,
Petr Štěpánek ...
V sedmdesátých letech jste patřila mezi naše nejkrásnější herečky
a na svém kontě máte mnoho rolí atraktivních žen. Myslíte si, že
je výhoda, když je herečka tak krásná, jako jste byla vy?
Určitě to je výhoda. A když jsem později učila, vždycky jsem byla
přesvědčená, že umění a divadlo vůbec, má kromě jiných kvalit rovněž
kvality estetické. Nejen vnitřní, duchovní a psychologické, ale také
estetika hraje roli. I ne takzvaně klasicistně krásní lidé se mohou
zkultivovat a nemusí vypadat jako bezdomovci nebo budit odpor. To
není jen o tom, že vás pánbůh obdařil klasickými rysy, že jste
fotogenický, máte vystrčené lícní kosti, protáhlé oči za uši a
tak... Za to, jak se narodíte, nemůžete, ale když vejdete na jeviště
nebo filmové plátno, musí vejít osobnost. A k tomu nemusíte být nutně
klasicky krásný, i když je to hezké, pokud takový jste. Aspoň mě
se to líbí.
Mezi vaše nejznámější role patří krásná manekýna, která se promění
v československou špionku emigrující do Německa v seriálu Třicet
případů majora Zemana. Jak na ni vzpomínáte?
Moc ráda. Já jsem ten seriál měla moc ráda a líbil se mi. Jsem ctitel
kriminálních a detektivních příběhů nejen v literatuře, ale i ve filmu
a v televizi. Myslím, že Major Zeman je moc dobře natočený a že přežije
strašně dlouho. Je v něm vidět poctivá a dokonalá filmařina a dobré
herecké výkony. Dnes, když už všichni u nás můžeme již tolik let
sledovat ty americké příšernosti, lidé se rádi koukají na české filmy.
Vždyť se podívejte na klasickou černobílou detektivku jakou má v
televizi úžasnou sledovanost! Už jsme se zkrátka všichni nasytili
amerických příběhů a chceme se koukat na české filmy a seriály.
Máte doma Zemana na DVD, které před lety vyšly?
Paní v trafice v Říčanech na náměstí mi je schovala pod pultem,
takže je mám.
Měla jste za sebe před kamerou dubléra?
Jen jednou, právě v Zemanovi, jenže nikoli na scénu v moři. To nás
tehdy s Jiřím Holým nechal režisér Jiří Sequens opravdu topit se v
ledovém Baltském moři, které mělo asi deset stupňů. Do vody nás
hodili v oblečení, které se ihned nacucalo a táhlo nás ke dnu. No
a než se k nám po stopnutí kamery dostali potápěči, aby nás
zachránili, byli jsme téměř polomrtví. Z Německa mě tenkrát vezli
přímou cestou do Prahy na operační sál... Naštěstí jsem se pak už
nikdy netopila. Jen mě škrtili.
Vraťme se k tomu dublérovi ...
Režisér Sequens chtěl, abych vyskočila z jedoucího auta, ale tak,
abych si nejen neublížila, ale zůstala i krásná a mohli jsme dál
pokračovat v natáčení. Na výskok z auta mě tedy zastoupil kaskadér,
jenže pak jsem se stejně musela v dané scéně rozběhnout a skočit
na beton šipku sama. Rozběhla jsem se tedy a skočila! Bohužel se
ukázalo, že si pan režisér moc nepomohl, krev mi z loktů, kolen
i brady crčela stejně.
Proč si myslíte, že po revoluci skončila vaše herecká kariéra?
Přišlo nové vedení činohry Národního divadla, které mělo politický
názor, že tam nejsem zrovna správně. S tím nic nezmůžete, pouze
můžete určitou dobu vzdorovat a říct, že výpověď dobrovolně nedáte,
protože to nepokládáte za správné. Třeba už jen proto, že předtím
se říkalo, jak je hnusné vyhazovat lidi z kádrových důvodů. A
najednou začali noví páni dělat totéž. Do nekonečna to ale
neustojíte, takže jsem nakonec dostala výpověď v roce 1998, ale od
roku 1990 mě neobsazovali. Chtěli, abych dala výpověď dobrovolně,
což jsem neudělala a vzdorovala. V devadesátých letech odešlo z
Národního divadla hodně kolegů.
Jak se k vám po listopadu 1989 zachovali vaši herečtí kolegové
v Národním divadle? Bavili se s vámi? A docházela jste do divadla,
když vás neobsazovali?
Moc jsem tam nedocházela. Proč taky, když jsem nehrála. Nemám to ale
nikomu za zlé, protože každý měl svých starostí dost. Přátelé, kteří
byli mými přáteli před listopadem 1989, mými přáteli zůstali i po
něm, těmi tyhle politické výkyvy nehly. Naopak mě doma navštěvovali,
podporovali a pomáhali mi. A taky byla řada kolegů a známých, kteří
chodili na druhý chodník, aby mě nemuseli pozdravit. Někteří málem
spadli pod tramvaj, jak prchali, aby mě náhodou nepotkali.
Poznávají vás ještě dnes lidé na ulici a vyjadřují vám své sympatie?
Poznávají. A někdy i třeba řeknou, že jsem se jim jako mladá líbila,
a chtějí, abych se jim podepsala. Naštěstí jsem ještě nezažila, že
by někdo šel kolem mě a plivnul.
Miroslav Graclík
, Nakladatelství Omega/kniha Třicet případů majora Zemana
|
|
