|
Fanpage herečky Reginy Rázlové
(c) 2008 - 2014 projekt Stardust - Hanka Bízová
|
Regina Rázlová: Toho nahoře poslouchám a hákuju jako ostatní
Krásná, úspěšná, ambiciózní – tak znali diváci i kolegové Reginu
Rázlovou, hvězdu činohry Národního divadla, mnoha filmů i televizních
seriálů. V devadesátých letech se všechno otočilo: nedostávala role, a
když ji vyhodili z divadla, vrhla se do divokého podnikatelského víru,
který ji drsně smetl napřed do vězeňské cely, pak do psychiatrické
léčebny. Následky nese dodnes, přestože už zase stojí před kamerou a
vrátila se i na jeviště.
Jaký byl po téměř dvaceti letech návrat ke hraní?
Herectví se nezměnilo, změnila jsem se já. Nemám už zbytečný strach.
Vy jste dřív měla strach?!
Bála jsem se, abych nedělala chyby, abych nepřišla o práci, aby
nepřestaly chodit nabídky, abych měla paní na hlídání, aby, aby…
Od toho jsem jako stará baba osvobozená.
Jaké byly reakce kolegů na váš návrat?
Mnozí jsou jistě překvapeni, asi si mysleli, že jsem mrtvá. Je až
legrační sledovat lidi, kteří se chovali fakt hodně hnusně a teď s
tím mají problém…
Jak ho řeší?
Buď člověk přizná paměť, nebo se tváří jako blbec bez paměti.
Zažila jste i příjemná překvapení?
Samozřejmě. Moji skvělí přátelé vydrželi. Byla i ta zcela nečekaná.
Když mi Milan Hein zavolal, že má pro mě v Divadle Ungelt roli,
zmohla jsem jen na dotaz, zda si nespletl číslo. Dojal mě i Ondřej
Vetchý, který mě – aniž bychom se znali – doporučil režisérovi
Případů 1. oddělení Danu Wlodarczykovi. Nebo citlivý Tomáš Magnusek
se svým filmem Modelky, Janis Sidovský a Pavel Vítek, kteří se mě
ujali ve světě médií. U divadla není statečný charakter něco, co
je hodně frekventované, ale přesto se našli kolegové, kteří se mi
nebáli pomoct. Režisér Jaromír Pleskot mi nebojácně pomáhal i během
vazby, Václav Knop mi nabídl práci v dabingu hned pár dnů po
propuštění z Ruzyně, i když jsem ho varovala, že to může mít
na jeho kariéru špatný vliv.
S jakými pocity jste šla na první divadelní zkoušku do Ungeltu?
To ráno jsem propadla děsné panice. Ne z toho, že jsem zapomněla,
jak se hraje divadlo, ale z toho, zda se nevzpěčuji osudu, zda mi
už nebylo souzeno, že mám zatáhnout oponu a žít jinak. Zda to
vytažení opony není moc velké vyskakování si.
Ocitla jste se ve stejných vodách, které jste znala, nebo byly jiné?
Jiné – jsem stará a mám v životě nasbíráno. To není věc vrásek,
ale toho, čím jsem prošla. Role, kterou v Ungeltu hraju, tomu
odpovídá: stará svobodná matka, která je pro jediného syna
ochotná udělat všechno. Navíc je to komedie, hlavní roli hraje
šarmantní Francouzka, mám krásné kostýmy, co víc si může herečka
v mém věku přát?
Jako by se váš osud otočil…
Na tohle nevěřím. Říká se: zavřít můžou, pustit musí. I špatné věci
jednou skončí, ale člověk musí mít to štěstí, že se toho dožije. A
protože nikdo nevíme, kolik nám ten nahoře ještě vyměřil, všeho
dobrého, co přijde, si užívám, jak to jen snesu. Já nevěřila, že se to
ještě někdy obrátí. Jediný, kdo tomu věřil, byl můj muž (architekt a
výtvarník Jindřich Santar /1923– 2012/ – pozn. aut). Celá léta mě
držel nad vodou a říkal mi, že se ještě dožiju návratu. Pro mě byl
návrat k hraní něčím naprosto absurdním. Byla jsem přesvědčená,
že to říká jen proto, že mě miluje.
Chybělo vám herectví?
Když jsem měla velký absťák, pracovala jsem s ochotníky. Žila jsem
jinak. V rámci psychohygieny jsem do divadel nechodila a nijak mě
to netýralo. Nezajímalo mě to. Občas jsem si přečetla, co se v
Národním hraje, a byla jsem ráda, že mě to nemusí zajímat.
Jak jste na tom se zdravím?
Mám teď jiný výdej energie a pro lékaře je někdy komplikované
nastavit lékovou hladinu. To je všechno. Proč bych měla mluvit o
sobě? Tolik lidí dnes a denně bojuje o život – infarkt, rakovina –
a jsou stateční, nikdo o nich nepíše ani jim není přáno se u toho
bavit. Mám mluvit o roztroušené skleróze nebo bipolární poruše?
Je mi dopřáno se teď radovat, a tak toho nahoře poslouchám a
hákuju jako ostatní.
Jak se učíte texty?
Dřív jsem měla výtečnou, fotografickou paměť, teď mi dá učení
převelikou práci. Ta však prý šlechtí. To zní jako pilulka
naděje pro důchodce, ne?
Zajdete někdy jako divačka do Národního divadla?
Zkouším to s vnoučaty.
A…?
Moc je to tam nebaví.
Jaká tam byla vaše poslední role?
Komparz ve Falkenštejnovi. Role, na kterou se nezapomíná. (smích)
Režisér Ivan Rajmont moc chtěl, abych dala výpověď. Nakonec mě
vyhodili. Napřed chtěli, abych „to sama pochopila“.
Jak jste se s tím vyrovnala?
Musela jsem živit dvě děti, syn byl na gymnáziu, dcera na základce,
na lízání bolístek nebylo kdy. Snažila jsem se hlavně najít práci,
která by nás uživila.
Co to bylo?
Učila jsem lidi proutkařit, hledat ztracené předměty, prodávala
jsem chlebíčky, vázala věnce, kreslila pohlednice, učila,
vykládala karty…
Vy máte ezoterické schopnosti?
To málo, co umím, mě naučila teta, která dělala horoskopy třeba i
Vítězslavu Nezvalovi. Tvrdila, že s balíčkem karet se člověk uživí
po celé Evropě. Mamince se to moc nelíbilo. Nevykládám tarot jen tak
na požádání. Jde o to, že to není návod, jak, kdy a co se má udělat.
Kdysi jsem vyložila spolužačce, a když jsem viděla, že rovnou ode
mne šla na rande a s tím klukem se rozešla… Zapřísáhla jsem se,
že takhle ne. Karty mi ale pomohly ve vězení. Zažádala jsem si o ně
a ředitel věznice a dva náměstci mi to laskavě povolili. Dozorci si
občas nechali vykládat. Jako honorář jsem měla sprchování navíc.
Pomohly vám tam i herecké schopnosti?
Žila jsem jedenáct měsíců na samotce. Kněžnu z Lucerny jsem si
rozhodně neopakovala. Leda tak čarodějnici z Macbetha. Kreslila jsem
a do zblbnutí uklízela – v cele dvakrát dva metry toho ale moc na
uklízení není, takže jsem kartáčkem na zuby čistila i mříže. A
naučila jsem se upřímně modlit.
Věříte ve spravedlnost?
Haha… haha… A tu o Karkulce znáte?
Vše se přece nakonec v dobré obrátilo…
A cena?! Zničené zdraví, rozbitá rodina, její rozvrácené osudy,
hlavně mých dětí. Nevěděla jsem vůbec, kde jsou. Když se narodila
vnoučata, neviděla jsem je mnoho let. Pak vám dají kus papíru, že
je všechno v pořádku a konec. Spravedlnost je prostě holka na
soklu, co kouká na svět betonovýma očima.
Jaký kus papíru máte na mysli?
Z Ruzyně mě po roce propustili na základě nálezu Ústavního soudu,
že jsem nikdy nikam neutíkala, a tudíž jsem tam byla nezákonně.
Pak jsem se se státem soudila až ve Štrasburku, stát sice prohrál,
zaplatil výdaje, ale stejně neposlechl a neskončilo to. Až po mnoha
dalších těžkých letech a soudech jsem dostala od ministerstva
spravedlnosti dopis, že mám přijmout omluvu za nedůvodné a
nezákonné trestní stíhání v tzv. kauze Skloexportu.
To je přece zadostiučinění.
Tím jsou pro mě vnoučata – čtyři od syna a tři od dcery. Toho si
nesmírně vážím a jsem za ně osudu vděčná. Jsou zdravá, hezká,
rozumná.
Jaká jste babička?
Jako z Boženy Němcové sice nejsem, ale vnoučata za mnou vytrvale a
dobrovolně jezdí. Asi jim přijdu zábavná.
Co dělají vaše děti?
Syn je finanční analytik, dcera je malířka – ta si kvůli mně
strašně vytrpěla. Po maturitě utekla do Francie, kde začínala
doslova jako bezdomovec. Prodávala u stánku, hrála na piano v
kabaretu, učila imigranty anglicky, vykládala karty. Léta jsme
se neviděly, ani když se jí narodily děti. Nedali mi pas.
Alšova Jihočeská galerie jí dělá na zámku v Bechyni velkou výstavu.
Je fakt dobrá, její obrazy mají obrovskou sílu. Asi je to i tím,
že se probila naprosto sama, dokázala ve Francii i vystudovat
výtvarnou akademii. Když jsem ji ale viděla, jak nosí v hospodě v
každé ruce deset polívek a dítě má zavěšené na šátku, brečela jsem.
Teď se vrací i s rodinou do Čech, je to pro mě velké štěstí.
Víte, kdo v roce 1998 za vaším křivým obviněním stál?
Tak to vám nesdělím.
Proč?
Protože mám těch sedm vnoučat.
Nikdy jste neřekla, kdo byl otcem vašeho syna. Zůstane to tak?
Když bylo synovi osmnáct, chtěla jsem mu říct, kdo je jeho otec.
Prohlásil, že už ho to nezajímá. Nedávno přišel s tím, že si ho
našel.
Vaše první dvě manželství se po krátké době rozpadla,
protože jak Petr Štěpánek, tak Petr Oliva odešli za novými
láskami. Vy jste to s muži neuměla?
K tomu jsem talent nikdy neměla a už to asi nedoženu. Narazila jsem
většinou na muže, na které nebylo spolehnutí. Byli i nevěrní šmejdi
a já byla obvykle poslední, kdo na to přišel. O to víc jsem si
vážila Jindřicha, byl to úžasný člověk, spolehlivý, zábavný,
inteligentní. S ním jsem prožila krásných třináct let.
Překvapuje mě, že tak krásná žena čeká do dvaapadesáti, než
najde toho pravého.
Já jsem s tím, jak vypadám, nijak nepracovala. O kráse jsem začala
uvažovat až v dost zralém věku. Vlastně až když jsem začala učit na
DAMU. Snažila jsem se budoucím herečkám i hercům vštípit, že krása je
hodnota, která do umění patří, a je třeba s ní umět zacházet.
Eva Holubová, Bára Hrzánová, Jitka Asterová nebo Ivana Chýlková by
mohly vyprávět, jak jsem je tím trápila.
Setkáváte se s bývalými studenty?
Potkáváme se rádi. Jsem na to pyšná.
Vy vlastně učíte pořád…
V Byznysklubu učím etiketu. To je dovednost, která ulehčuje život.
Bohužel se na ni přestalo dbát. Jsme nějak stále větší burani.
Poznávají vás lidé na ulici? A jak reagují?
Jsem už vrásčitá baba a většinou mám na sobě džíny, tenisky a
batůžek, ale jak promluvím, otočí se, protože hlas se mi nezměnil.
Vzpomínají na Třicet případů majora Zemana, Utrpení mladého
Boháčka, Hodíme se k sobě, miláčku.
I v dobách, kdy o mně noviny psaly příšerné věci, se našli lidé,
kteří mě někde v Tesku nebo Lidlu poznali po hlase a mezi regály
tiše řekli, že mi drží palce.
Plánujete v životě?
Tatínek byl dlouhá léta šéfem plánovacího úřadu a určitě mě tím
nakazil, protože si dodnes každé Vánoce dělám rozpočet na příští
rok. Pak to ovšem někde zdrceně odložím a raději „ztratím“. Občas
si řeknu, že rubáš nemá kapsy a utrácím, pak zase smutně přemítám,
jak si ty další měsíce poradím.
Nevypadáte, že byste se zanedbávala…
Ano, jím a piju a kouřím ráda. A ostatní je dílo kamarádky Leony
Knopové, která se mi stará o pleť a je s mým životním stylem
veletrpělivá. Za hodně vděčím mamince, která měla až do konce
života nádhernou pleť. Krásně se oblékala, všechno jí perfektně
sedlo. Věřím, že to bude právě ona, kdo mi tam nahoře při
premiéře bude nejvíc držet palce, a já se pak svým rodičům
ještě jednou poděkuji.
Dana Braunová, Právo,
31. května 2014, foto: novinky.cz
|
|
