Regina Rázlová: O vězení, lásce, věštění a síle přežít
Sexsymbol sedmdesátých let nechce s novináři mluvit. Bojí se. Odmítá
je. Když jsem za Reginou Rázlovou přijel na natáčení komedie Modelky
s.r.o., vyhnala mě. Dopadl tak každý. Pak ale zasáhl režisér Tomáš
Magnusek. Zprvu si hlídala každé slovo. Nakonec jsme probrali téměř
celý její život. Hlavně tu méně šťastnou polovinu.
Má za sebou několik pokusů o sebevraždu, těžké deprese a jedenáct
měsíců ve vazbě. Soudy s ní se táhly dlouhá léta, nakonec je utnula
amnestie. Je jí šestašedesát. Nedávno jí zemřel manžel. Když si
pročítám její rozhovory, v nichž za ni zpravidla mluvil právě on,
očekávám zlomenou ženu. Ovšem Regina Rázlová je jako fénix, který vstal
z popela. Hraje se stejným elánem jako kdysi, například v Třiceti
případech majora Zemana.
Vypadáte, jako kdybyste se vrátila v čase.
No, to je taková divadelní hra, jmenuje se Věc Makropulos...
Našla jste lék na nesmrtelnost?
Ne, mám báječnou maskérku. To je nejdůležitější člověk u filmu.
Důležitější než režisér.
Užíváte si natáčení?
Ano. Je to, jak jste říkal: návrat v čase.
Připomíná vám to nějaký starší film?
Ne, já si nic nepamatuji. (směje se) Ale voní to hezky, to natáčení.
Jaký je ten film?
To ještě neví nikdo. Doufám, že bude lehký, perlivý a zábavný.
Líbí se vám role?
Rolí starých dam není tak moc, takže musím být ráda, že zase můžu hrát.
Existuje ještě nějaká role, kterou byste si střihla?
Je jich ještě několik. Julie je zajímavá, Ofélie taky.
Vy si ze mě děláte srandu. Říkali mi, že umíte být sarkastická
a prudce inteligentní.
Prosím vás, takhle mě pomlouvají?
Když se díváte na svůj život, co vidíte? Komedii? Drama?
Všechno. Já myslím, že každý máme v životě něco, čemu se rádi
zasmějeme, a něco, na co rádi zapomeneme.
To ano, ale u vás to bylo v posledních letech spíše čisté drama.
Vůbec nechápu, jak jste to mohla přežít.
To jsme dva. Já taky ne. (směje se)
Kde jste vzala sílu po tom všem?
Jím hodně ovesných vloček a taky hrášek.
Zase si ze mě děláte srandu.
To bych si nedovolila. Ať se děje cokoli, tu sílu v sobě prostě musíte
najít. Třeba kvůli dětem, kvůli své cti, kvůli rodičům a vůbec kvůli
sobě samému. A hlavně musíte mít štěstí, že u toho neumřete.
Snila jste o tom, že zase jednou budete hrát?
To ne. Snila jsem o tom, že to přežiju. To bylo mé nejvroucnější
přání, za to jsem se nejvíce modlila - abych přežila.
Po revoluci vás z Národního divadla nevyhodili, ale prostě vám
osm let nedali žádnou roli. Stejně tak ve filmech i v televizi.
Z herců, kteří byli nejvíce spojeni s tehdejším režimem, jste
to odnesla možná nejvíce.
No, Vladimír Brabec si to za Zemana taky užil. A našlo by se víc
kolegů, kteří měli takové hezké nálepky. Ale asi máte pravdu. Já
jsem si to odnesla i z jiných důvodů. To je takový náš český sport,
že když se změní garnitura, tak se udělá komise, která rozhodne,
kdo se vyhodí, kdo už není vhodný.
Přitom pokud vím, tak jste neudávala, nikomu neškodila. Vlastně
se o vás neobjevila ani žádná pomluva v podobném duchu.
No, nevím. Myslím, že jsem děti i fackovala.
Zase si ze mě utahujete. Jste zahořklá?
Jak to myslíte? Jako čokoláda?
Jestli bojujete s pocitem zahořklosti, nenávisti vůči lidem,
kteří vám ublížili.
To víte, že když se vám děje příkoří, že vás to srazí na kolena.
Že probrečíte spoustu nocí. Ale nemůžete s tím trvale žít. Já to
vždycky vytěsním, takže když pak potkám lidi, kteří mi ublížili,
jsem úplně spokojená, protože si to nepamatuji. Mám klid.
Co vám dnes dělá největší radost?
Když jsou všichni zdraví, když se netrápí navzájem. Když jsou rodinné
vztahy v pořádku a psi mi nerozkoušou boty.
Plánujete další role? Máte nějaké nabídky?
Já už ve svém věku nic neplánuji. Mně stačí přežít.
Jak vzpomínáte na své někdejší role?
Bez nostalgie. Bylo to hezké. Mám ráda ten čas, kdy jsem hrála,
točila filmy, seriály, měla jsem krásné role v divadle a lidé na to
chodili. Byly to nádherné, krásné časy, ale nic netrvá navěky, žádná
hvězda nezáří navždy, takže je třeba za to poděkovat osudu a netvářit
se chamtivě, že chci víc. Ne, nechci víc.
Takže nejste naštvaná na osud?
Ani trošku. Ale můžu se podívat do deníčku, jestli tam nemám
nějakou černou tečku.
Pořád si píšete deníky?
Celý život.
Čtete si je zpětně?
To není k tomu, abyste si je četl. Deníky jsou k tomu, abyste si
v nich vypořádal uplynulý den.
A potom můžete zapomenout?
Přesně tak.
A pak to někdo vyhrabe a natočí váš životopis.
To bude trhák.
Jedno oko by nezůstalo suché. Nebo si lidé řeknou: „Dobře jí tak.
To všechno si zasloužila."
To víte, že si vždycky někdo řekne: „Dobře jí tak." To je normální.
Hlavně aby si to neříkala většina.
Jsou nějací lidé, u kterých máte sama výčitky, že jste ublížila vy jim?
Že jsem někomu vypíchla oko? Ne, nemám vůči nikomu výčitky. Ale lidská
paměť je ošidná. Ten, komu je ublíženo, to vnímá velmi přesně, ale vy
si nemusíte mnohdy vůbec uvědomit, že jste někoho ranil tak, že si to
celý život pamatuje. A když se ti lidé nepotkají a nemluví o tom,
nikdy se to nemusíte dozvědět.
Vzpomínáte na vězení?
Na vězení? Na takové věci se nedá zapomenout. S tím se také musíte
zkrátka jen srovnat. Vzít to jako životní zkušenost, etapu, ponaučení.
Prý jste vykládala bachařkám karty a za to jste dostávala možnost
jednoho sprchování navíc.
A to si myslíte, že vám to přiznám a ty holky, ty bachařky, z toho
budou mít problém? To přece neudělám.
Už je to dlouho, nejspíš už tam nejsou.
No jo, už asi budou v důchodu. Jak říkala moje tetička, která mě ta
kouzla učila: „S balíčkem karet se uživíš po celé Evropě."
A uživila jste se?
To nevím, ale vysprchovala jsem se.
Byla jste hvězda nejvyšší kategorie, obdivovaná a milovaná
diva. Pak jste padla a věštila z karet...
No a?
Neříkala jste si: „Osude, ty parchante, co jsi mi to provedl?"
Ne, vždyť jsem to měla v kartách.
Takže jste s tím počítala?
Nemůžete s tím počítat, to prostě tak je.
Vykládáte ještě karty?
Když je třeba.
Věštila jste režisérovi, jak dopadne jeho film?
Neptal se mě. Nechtěl to vědět.
A sama sobě ještě věštíte?
To víte, že jo. Ptala jsem se, jestli se mám vydat po téhle cestě,
a karty řekly: „Vydej se." Tak tu teď jsem a hraju svou roli.
Novináři se o vás zase zajímají. Jak zvládáte ten nový mediální zájem?
Těžko.
Je vám to nepříjemné?
To nemohu říct, protože oproti tomu, co se dělo minulé roky, se ke
mně tentokrát zatím chovají slušně a vstřícně. Asi už nemají v popisu
práce napsat ten článek tak, abych byla co nejhorší. Není to tak zlé
jako v minulosti.
Zřejmě mluvíte o době soudů okolo údajného vytunelování Skloexportu.
Všichni vaši kolegové, včetně syna a dcery, byli nakonec zproštěni
obžaloby. Až na vás. Odsouzena jste ale nebyla, vše skončila
prezidentská amnestie. Navíc jste získala odškodnění za průtahy
u Evropského soudu pro lidská práva. Všichni jste se vždy hájili,
že šlo o vykonstruovaný proces.
Mnoho lidí dojelo na konstrukce lidí okolo Harvardských fondů a toho
pána, který ve spojení s tajnými službami a já nevím, kým vším ještě,
tuhle republiku zřídil do bezvědomí (má na mysli Viktora Koženého,
pozn. red.). Já jsem se v tom soukolí ocitla taky, protože se v
něm ocitlo celé naše odvětví. Já tam sice jen dělala svou práci a
plnila okrasnou funkci, ale bylo mi to málo platné. Harvardi a
Kožený mě v tom potopili a novináři mi v tom ještě máčeli čumák -
mnoho a mnoho let. A nemáte šanci proti té přesile nic říct, nic
dokázat. A dodnes si lidé spíš řeknou: „Bůh ví, jak to
tenkrát bylo."
29. srpna 2013, autor: Leoš Kyša,
foto: Instinkt
|
