|
Fanpage herečky Reginy Rázlové
(c) 2008 - 2014 projekt Stardust - Hanka Bízová
|
Zpověď herečky Rázlové: Pokusila se zabít
Herečka Regina Rázlová se poprvé v životě otevřela a Blesk získal část její zpovědi,
která šokuje. Dvakrát se pokusila zábít! Jednou si podřezala žíly, pak spolykala
prášky...
Nejkrásnější filmová diva 70. let známá z filmu Utrpení mladého Boháčka nebo ze
seriálů 30 případů majora Zemana, Nejmladší z rodu Hamrů či Dynastie Nováků se
rozhodla už nic nezapírat. V knize Z očí do očí, která vychází tento týden, na
sebe prozradila všechno.
Jak celý život trpí maniodepresemi a jak se k tomu ve vězení, když seděla na
samotce 2 x 2, 5 metru za údajné vytunelování Skloexportu, přidal mozkový vir.
„Od té doby mám roztroušenou sklerózu a ať se budu snažit sebevíc, jsem už pro
tento svět Marťan a za chvilku ani s pomocí manžela nedám dohromady kloudnou
větu,“ říká Rázlová a přiznává se i k několika pokusům o sebevraždu.
Z tunelování a zneužití informací v obchodním styku ve Skloexportu jste byla
obviněna v roce 1998, trestní stíhání a soudy se táhly řadu let. Jak to dopadlo?
„Ten případ se ještě pořád táhne a není uzavřen.“
Jak na celou kauzu vzpomínáte?
„Vzpomínání je nostalgie, minulost. Ale kauza je moje přítomnost již mnoho let.
Dnes a denně. Když jsem byla obviněna, tak jako první vyhlásili, že jsem uprchla.
I při pouhé logické úvaze je jasné, že prcháte ven z republiky, zatímco já se
vrátila domů do republiky. Celou dobu policie věděla, že jsem v Anglii ve škole
na jazykovém kurzu s telefonem a dokonce měli i přesnou adresu, kde se nacházím…
I když jsem nevinná, zůstala mi na čele nálepka podvodnice a myslím, že se jí už
nikdy nezbavím. Nemocná či zdravá, mrtvá či živá. Že jsem pak vyhrála ve
Štrasburku, to tady nikoho nezajímalo, nikdo to nevzal vážně.“
U nás budou probíhat ještě další soudy?
„Jistě. Vrchní soud mě vyjmul z celého případu k samostatnému projednávání. A tak
je to dodnes. Všechny ostatní krajský soud už dvakrát osvobodil. Nikoliv pro
nedostatek důkazů, ale naopak pro dostatek důkazů, které svědčily o tom, že to
je nesmysl, že nebyl nikdy zamýšlen ani učiněn žádný pokus o podvod. Náš právní
řád má dokonce takovou formulku, že zamýšlíte, tak podle soudu nebyl ani zamýšlen.
Teď je celá kauza už podruhé u vrchního soudu.“
V době, kdy vypukla aféra se Skloexportem, jste vážně onemocněla. Co vám bylo?
„Ne v té době, ale bohužel již dříve. Bylo to těžké onemocnění, které souviselo s
krví, respektive s poruchou jedné krevní destičky a s imunitou. Toto onemocnění
se neslučovalo s výkonem vazby ani s výkonem trestu. Kromě toho jsem celoživotně
trpěla bipolární afektivní poruchou. Dnes se o této nemoci, kterou trpěl třeba
Miloš Kopecký, běžně mluví, ale za mého mládí a středního věku se o tom nemluvilo.
Vězeňští lékaři ovšem nejsou součástí ministerstva zdravotnictví, ale ministerstva
vnitra, takže jsem ve vazbě neměla vůbec žádné léky. Rok jsem byla zavřená na
samotce 2x2,5 metru a bylo to opravdu hodně těžké... (kráceno). ...Můj zdravotní
stav byl velmi špatný. Navíc doktoři našli mozkový vir, který jsem předtím neměla
a který jsem získala ve vězení jako bonus za dobré chování.“
Jaký mozkový vir?
„Těžká jednoduchá odpověď na složitou a odbornou věc. Zjednodušeně řečeno, tento
mozkový vir napadá mozkové dráhy, takové ty trubičky, takové tunýlky, ve kterých
běhají neurony, a nemilosrdně je vyžírá. Lépe to neumím popsat. Bohužel na tuto
nemoc není žádný lék. A s hádankou souvisí, že buď je ten vir součástí roztroušené
sklerózy, kterou způsobí, anebo se tam usídlí, protože k tomu má připravený terén.
V každém případě hraje velkou roli, neli hlavní, těžká stresová zátěž organismu.
Tato nemoc mi už zůstala, a i když se léčím, není z ní úniku. A samozřejmě
bipolární afektivní porucha je taky nevyléčitelná. Dnes tady sice sedíme, ale
zítra? Ať se budu snažit sebevíc, budu pro tento svět Marťan a ani s pomocí
manžela nedám dohromady kloudnou větu.“
Kauza Skloexport se táhne už jedenáct let, myslíte, že až skončí, tak se vám
uleví i po zdravotní stránce?
„Můj muž říká, že třeba lidem přiroste i nový mozek, když v to věří... jako
ještěrkám... Já si myslím, že dřív umřu.“
Jak jste na tom zdravotně teď?
„Už řadu let mám invalidní důchod. Nedávno jsem byla dva měsíce v nemocnici a
loňský rok jsem měla hodně těžký. Začal těžkou, vleklou depresí, která »skončila«
sebevraždou. Potom opět elektrošoky, ale nezabíraly a pak jsem se přesmykla do
mánie, což taky stálo za houby. Zahynete na mánii stejně jako na depresi a do
toho mi to v hlavě celé selhává. S orga-nic neuděláte, to opravit nejde. Je to
osud. Navíc lidé, kteří mají bipolární poruchu a poškozený mozek jako já, berou
celoživotně silné léky, což vás dlouhodobě přitlumuje, tak si je časem dávkujete
sám, a to pak se následky přihlásí rychle...“
Měla jste víc pokusů o sebevraždu?
„Hm… Ano.“
Takže jste se poprvé pokusila spáchat sebevraždu už jako mladá?
„Hm. Je to je těžké. Dokonce jsem dávala krev do různých vědeckých pracovišť na
genetický výzkum té choroby, protože se ani neví, jestli má genetický původ.
Pouze se ví, že jejím spouštěčem je velký, těžký a dlouhodobý stres, který rozhodí
chemii a hormonální hladinu v těle, jako se to stalo mně. Žijete s tím jako s
cukrovkou, by-passem nebo s umělou ledvinou. Nejde to opravit ani zastavit.“
Vážnější zdravotní problémy jste začala mít až v posledních dvaceti letech?
„Ne, už předtím jsem byla nemocná.“
I když jste hrála jako herečka?
„Ano. Tenkrát byly hodně těžké léky, po kterých jste byl úplně blbý a vypatlaný,
nebo jste dostal elektrošoky. A elektrošoky byly takové rány, že jste vůbec
nevěděl, čí jste.“
A mohla jste při těchto duševních stavech třeba natáčet?
„Musela. To je ten těžký život, který není vidět. Sice máte na čele nálepku,
že máte všechno protekčně a zadara, ale tohle si musíte odžít sám. Tiše doma
vybojovat, nebo prohrát a podříznout si žíly. To není vidět a ani to nemůžete
nikomu vyprávět. Kdybych tenkrát někomu řekla, jak jsem nemocná, nedostala
bych práci, což bohužel platí i dnes. To nemá s komunismem nic společného,
takhle je sestavená naše civilizovaná společnost – všichni musí být krásní,
zdraví, opálení a mít bílé zuby… Pokud byste do dotazníku napsal, že něco z
toho nemáte, že máte tuhle nemoc, nikdo vás na vyšší pozici nezaměstná, protože
přece můžete zažít stres, který vás úplně rozhodí.“
Jak jste páchala sebevraždy, pořád stejným způsobem? Kdo vás vůbec
zachraňoval, když jste byla sama?
„Poprvé se mi to stalo, když jsem byla hospitalizovaná a doktorům se nedařilo
srovnat ten můj krevní problém, měla jsem vysazená antidepresiva, z čehož jsem
dostala těžkou depresi. Léky na deprese mi přitom vysadili, protože jsem musela
jít na dost těžkou operaci. Najednou jsem se sebrala a z nemocnice odešla domů.
Oni chudáci ani nevěděli, že nejsem na oddělení, že jsem odjela domů, kde jsem
si podřezala žíly. Našel mě tatínek, který mi chodil náhodně dvakrát týdně
zalévat květiny, protože věděl, že jsem v nemocnici. Byl to osud. V nemocnici
mě zachránili, a když jsem se probrala, zase mě nacpali prášky a život šel
dál. Nikomu jsem to neřekla a po čase šla opět do práce, jako by se nechumelilo,
jako bych měla chřipku, aby v divadle nebo na natáčení nic nepoznali.“
A co další pokusy, opět jste si řezala žíly?
„Prášky a doma mě našel Jindra. Odvezl mě do nemocnice, kde mi vypumpovali
žaludek. Několikrát. Jednou jsem kus cesty dokonce ještě sama řídila, ale když mi
začala padat hlava, mohli jsme nabourat, přetáhl mě na místo spolujezdce a odřídil
zbytek cesty sám.“
Jak teď žijete, jak trávíte dny?
„Jak trávím dny? Když jsem na psychiatrii, což je něco strašlivého, nedělám tam nic
jiného, než že sedím v kuřárně a kouřím. Tam nemůžete číst ani cokoliv dělat.
Tam se snažíte, abyste přežil. Když mě odvlekla policie na jaře do Bohnic,
zakázali mi i vycházky. Ale... když je mi lépe než blbě, když jsem doma, je práce
až moc... Na baráku, starám se o psy, zahradu, manžela...“
Máte třeba nějakou pomocnici do domácnosti?
„Nemám. My si pomáháme navzájem.“
Miroslav Graclík, internetový portál 25. července 2010
|
|