Fanpage herečky Reginy Rázlové
(c) 2008 - 2014 projekt Stardust - Hanka Bízová

 

Rozhovor o zákulisí seriálu major Zeman ...

Daniel Růžička (34) pracuje jako produkční v České televizi a o téhle instituci ví své. Nejen z praxe, ale i proto, že se zajímá o její historii. Je autorem knihy Major Zeman - Propaganda nebo krimi, v níž odhalil zákulisí vzniku seriálové normalizační ikony. Fanatickým nadšencem Třiceti případů majora Zemana ale není. To by asi nemohl být i jedním ze spolutvůrců webových stránek totalita.cz.

Na začátek stylově: "Otec byl divně tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe ..."
Samozřejmě, Studna. Nejpopulárnější díl. Má nálepku jednoho z nejkriminalističtějších příběhů, vyšetřuje se tu záhadná vražda. Většina lidí v něm politiku nevidí, rychle podlehne hororové atmosféře, jenže on je to jeden z nejideologičtějších dílů. Je tu vypořádání s rokem 1968, na začátku je Zeman na okrsku, kam byl v roce 1968 odklizen, na konci se vrací do původní funkce a jeho věrný kamarád Mirek Stejskal je vyhozen od Bezpečnosti a ze seriálu nadobro zmizí. Je tam i proslulá věta venkovského policajta Maštalíře týkající se okupace: "Bůh ví, jak by to bylo se mnou dopadlo, kdyby nebyli přišli ..." A Zeman, když z vesnice, kde případ vyšetřoval, odjíždí, říká: "Čeká nás ještě moc práce, než uklidíme ten svinčík po těch loňských nesmyslech a zmatcích. Ale dokážeme to. Tady už jsme začali." Z těch slov dodnes mrazí.

Seriál znáte výborně. Který díl máte nejraději?
Asi osmnáctý z roku 1961, Bílé linky. Zeman a Hradec jedou do Západního Berlína plnit úkoly. Ten příběh je obzvlášť neskutečný. Už jen to, že kriminalista Zeman je připuštěn k nějakému státobezpečnostnímu případu - v praxi absolutní nesmysl. Dokonce chce špionážní práci udělat za svého kamaráda, rozvědčíka Hradce. A získané supertajné seznamy veze do Prahy v kufříku vlakem! Ale vrcholem je to, jak si tvůrci představovali západní bar a vystoupení striptérek. Taky mě baví díl, kdy agent Bláha postřelí Zemanovu první manželku a ona vůbec nekrvácí ... Zaujal mě i díl Vrah se skrývá v poli z roku 1953. Hlavně tím, co všechno do něj tvůrci k očernění svých nepřátel dostali. Je tu farář, jenž udával gestapu, čímž denuncovali církev, gangsteři, kteří zabíjejí komunisty. Na druhou stranu komunisté ukazují svoji moc, protože zavřou syna tzv. kulaka, který má jen řeči. Díl je natočen slušně, děj je ale čiší z něho neuvěřitelná arogance moci.

Jste ročník 1971. Kdy jste seriál viděl poprvé?
Někdy v osmdesátých letech. Byl jsem malej kluk a dost se mi líbil, byla to jedna z mála akčních podívaných, které tu tenkrát vůbec běžely. Snad proto, že v některých momentech nebyl filmařsky špatný, utkvěl mi v paměti víc než třeba Pláteník či Hamr.

Jako dítě jsem seriál taky měl rád, jako dospívající jsem ho v těch osmdesátých letech vnímal jako nechtěnou parodii a dneska si uvědomuju jeho odpuzující ideologičnost. Máte stejnou zkušenost?
Naprosto stejnou. Jen u mě se ten posun odehrál až po revoluci. Do té doby jsem seriál vnímal jako určitý obraz dějin. Chápal jsem, že v něm je ideologie, byli jsme tak tehdy vychováváni, ale jak to skutečně bylo třeba v Babicích, to jsem se dověděl až po Listopadu. Tehdy jsem si taky uvědomil, jak moc seriál manipuluje s realitou. Že kladná seriálová postava vlastně v reálu dělala ta nejhorší svinstva.

Kolikrát jste seriál viděl?
Když nepočítám televizní vysílání, tak díky přípravě knížky několikrát. Měl jsem v ruce konečné scénáře i jejich různé verze a stále jsem je porovnával s výsledkem. Teprve když to čtete černé na bílém, plně si uvědomíte ideologické pozadí. I jak jsou ty věty ve scénáři vystavěny tak, aby co nejvíce ublížily. V televizi vás strhne děj, kamera, hudba. Při čtení se mi občas dělalo dost špatně.

Má Zeman, dejme tomu, určitou filmařskou kvalitu?
Do jisté míry ano. V porovnání s většinou ostatních seriálů, které vznikaly televizní technikou, je Zeman filmovější. Je to vcelku výpravné, točilo se v reálech a exteriérech, a ne pouze v ateliéru, hudba i kamera jsou výborné. Některé díly měly ve své době i dost napětí, dneska je jejich tempo už pomalé. Prvních deset dílů má určitou scenáristickou kvalitu, je na nich vidět ještě nadšení tvůrců, druhá a třetí desítka jsou slabší. To se odvíjelo i od tehdejší situace při výrobě seriálu, režisér přepisoval dodané literární scénáře k obrazu svému a práci nemohl stíhat - psát, točit, střihat a ještě mít jiné aktivity. I proto byl seriál hotov až čtyři roky po původním termínu.

Co vás k napsání knihy vůbec přivedlo?
Vždycky když se mluví o dějinách, tak se mapuje politika na nejvyšších místech. Ale jak to probíhalo v každodenní praxi, to už se neví. Zatím taky není zpracovaná otázka televizní ideologické propagandy. Televize přitom byla skutečnou hlásnou troubou režimu a velmi poslušnou služkou. I proto mě to zajímá, jak fungovaly ty praktické mechanismy moci.

Kde a čím jste začal?
V České televizi vychází interní časopis, kde je i rubrika historie, do které dlouho píšu články o tom, co se v ČST odehrávalo v roce 1968 nebo 1989. Před pár lety jsem chtěl napsat o Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti. Tohle odnapínavý, dělení nebylo dokonce ani řízeno z Kavčích hor, ale přímo z ministerstev vnitra a armády, tudy se do televize nejvíce tlačila propaganda. Když jsem se probíral materiály ÚRABB, narazil jsem i na dokumenty k Majoru Zemanovi. Vyplývalo z nich, že ČST tehdy velmi nadstandardně spolupracovala s vnitrem. Navázal jsem kontakt s Archívem ministerstva vnitra, kde zrovna zpracovávali materiály IX. správy, tedy někdejšího tiskového odboru FMV. A z nich jasně vyplynulo, že vnitráci měli od počátku sedmdesátých let velký zájem o nějaký propagandistický seriál, film, cyklus o rozvědčíkovi, který by popularizoval a vylepšil pošramocenou image Bezpečnosti. Formu jim nabídl major Leoš Jirsák, který se znal s kriminalistou Kocourkem, a sepsali pár námětů podle Kocourkových skutečných případů. Tu "pravou" ideologii do seriálu ale vnesl až televizní dramaturg Jiří Procházka, který dělal v ÚRABB. Dokonce si sepsal základní fahrplan jednotlivých dílů - který bude státobezpečnostní a který kriminální. Státobezpečnostních je v jeho seznamu převaha.

Jiří Procházka (1925-1993) je vůbec zvláštní persónou. Horlivý komunista, kterého po roce 1968 z KSČ vyškrtli, se stal ideovým tvůrcem oslavy komunistické Bezpečnosti.
On se té práce chytil, protože si uvědomil, že tohle je jeho druhá šance. Chtěl ukázat svým osobním nepřátelům, že na to má. V televizi pracoval už od roku 1953, v šedesátých letech byl šéfdramaturgem televizní filmové tvorby a v roce 1969 dokonce náměstkem ředitele pro umělecký program s ambicí normalizátora. Nehoroval pro obrodný proces ze šedesátých let, ale ze strany ho vyškrtli, protože patřil k lidem spojeným s Jiřím Pelikánem. Cítil se ukřivděný, teprve v roce 1972 byl zařazen do armádní a bezpečnostní redakce. Tady se začal znova realizovat Majorem Zemanem. Udělal si na něj dokonce i jakousi "živnost" -své scénáře vydal i knižně. Procházka si od všech svých dopisů a písemností dělal kopie, takže jsem z nich mohl čerpat. Vyplývá z nich, že Majora Zemana pokládal v prvé řadě za politické dílo, jehož smyslem je pomáhat Husákově normalizaci v oblasti kultury. Procházka je taky autorem všech politických dílů, ať už toho z roku 1948, nebo těch odehrávajících se na konci šedesátých let.

V knize píšete, že na těchto příbězích se začali se Sequensem dostávat do sporu.
Hlavně u dílu z roku 1968. Procházkův natočený příběh s názvem Hrdelní pře musel být na příkaz tehdejší šéfky pražského televizního studia Balašové přetočen. Procházka odmítl ustoupit ze své verze, a tak nové pasáže napsal právě Sequens. Postavy básníka Daneše nebo profesora Brauna se pak měly objevit i v dalším, posledním díle, který měl být věnován boji proti disidentům. Ten scénář opět napsal Procházka a Sequens ho odmítl natáčet. Předložil vedení televize i vnitru svůj scénář. Prý si nebude špinit prsty tím, aby točil proti Havlovi a profesoru Černému - tak to alespoň Procházka psal, když o Sequensově postoji "informoval" nadřízené. Sequens ovšem taky nebyl žádný obhájce spravedlnosti. Na jednu stranu sice posunul některé díly jinam, než chtěli zadavatelé seriálu na vnitru, ale na druhou stranu jiné díly do politiky tlačil víc on. Konfliktnost vztahu Procházka-Sequens pro mě byla největším překvapením, na které jsem narazil. Nejen v archívech, ale i při vzpomínkách pamětníků. Pochopil jsem, že Sequens čím dál více stál o to, aby na seriálu co nejvíc získal. Měl na to metodu: když někdo přinesl scénář, tak prohlásil, že neodpovídá jeho představám a že si ho potřebuje dotvořit. Velmi často vzal osoby, situace a napsal prakticky jiný scénář. A chtěl za něj celý honorář. Procházka se bránil a prohlašoval, že nemůže takhle se Sequensem spolupracovat. Sequensovi šlo víceméně o peníze, Procházkovi zase o osobní satisfakci a prosazení jakožto autora i dramaturga takhle významného díla.

Vy jste se s Jiřím Sequensem osobně sešel.
Věděl, s jakým záměrem přicházím, a hned na začátek řekl, že Zemana považuje za své dílo a nehodlá se o něm bavit. Nebude mluvit o zákulisí, o vztazích, o ničem. A když, na televizi je čudlík, kterým se dá vypnout ... Tak jsem mu vyložil, co všechno jsem o vzniku seriálu zjistil. Byl dost překvapen, začal trochu ze svého prvotního postoje slevovat. Rozmluvil jsem ho, ale protože na tom nebyl zdravotně dobře, brzy jsme skončili.

Pak jste se sešel s hlavním ideologem KSČ Janem Fojtíkem. Ten prý osobně schvaloval díly týkající se konce šedesátých let.
Původně jsem s tím ani nepočítal. Ale občas ho potkávám v tramvaji, protože bydlí kousek ode mne. Vzal jsem telefonní seznam, kde je asi pět Janů Fojtíků, a zkusil jsem si tipnout podle čísla tramvaje. A hned napoprvé to vyšlo. Jenže když jsem mu do telefonu řekl, že jsem nezávislý publicista, tak okamžitě zavěsil. Tak jsem se za ním vydal osobně. Stáli jsme asi deset minut ve dveřích. Samozřejmě popřel, že by cokoli vyžadoval, četl, natož schvaloval. Scénáře si prý vyžádal někdo jeho jménem. Jenže když mám na stole jeho vyjádření a archívní dokument, tak věřím tomu dokumentu. Nakonec mě pobavil, když začal mluvit o Americe a její policii, kterak o dnes bije demonstranty ...

Ještě jste byl u tehdejší náměstkyně ředitele ČST Mileny Balašové. Proslula třeba tím, že zakázala ženám objevit se na obrazovce bez podprsenky.
Přijala mě vcelku ochotně, seděl jsem s ní asi hodinu. Na to, že jí je přes osmdesát, je pořád bystrá a vitální. Opět jsem si šel pro její pohled na věc, chtěl jsem i vědět, proč byl Procházkův scénář třicátého dílu stažen a nahrazen Sequensovým. Odzbrojila mě odpovědí, že Sequens byl pro ni větší umělec než Procházka. Toho brala tak trošku jako béčko. Seriál vnímala jako potřebné dílo, protože je nutné diváky ideologicky vzdělávat.

Také chápe vývoj po roce 1989 jako negativní?
Ona skutečně "nepřevlékla kabát", je pořád skalní vyznavačkou starých časů. V některých chvílích se sice nechala unést a srovnávala minulost a současnost stylem: "To za nás by nemohlo být, podívejte se do Riegráku na ty bezdomovce ...," ale pak docela v pohodě řekla: "To jste ovšem nechtěl slyšet, že ne?" Je tím typem komunisty, který bude do smrti chodit na mítinky na Letnou a bude říkat: Tak je to správně. Programově jsem se s ní nechtěl dohadovat, protože pak by mě vyhodila a nebylo by to k ničemu.

V seriálu hraje celá galerie českých herců. Čím si vysvětlujete, že role brali?
V knížce cituju Radka Brzobohatého, který vzpomínal: "Kam jsme měli jít pracovat? Nebo jsme neměli točit vůbec nic?" Mimochodem, když se ho nedávno jeden novinář zeptal, proč vzal roli v seriálu Ulice, odpověděl podobně: Má šanci hrát ve velkém seriálu a má z toho obživu. Je potřeba si uvědomit, že zpočátku se točilo v obrovském časovém presu, režisér chtěl mít takové herce, kteří mu roli zahrají bez zkoušení a stoprocentně. Musel mít ty nejzdatnější. Druhým důvodem byla snaha tvůrců o diváckou atraktivitu, potřebovali ideologii zabalit do přitažlivého hávu. A konečně hercům určitě vyhovovalo v seriálu hrát. Byl hodně populární, mluvilo a psalo se o něm. Když je pak vnitráci zvali na když se mohli pohybovat ve společnosti mocných, asi jim to nebylo nepříjemné. Moc a umění se tu vzájemně prolnuly.

Odmítl někdo natáčení?
Říká se, že Ilja Racek. Osobně mě ale zaujala například Irena Kačírková v dílu Bestie z roku 1949. Hraje ženu, která po Únoru přišla o všechno. Říká: "Co ještě chcete, vždyť jste mi všechno vzali." Pronáší to tak přesvědčivě, realisticky, až vám zatrne. V té malé roličce svým uměním obviňuje poúnorové mocipány a jejich praktiky.

Použity materiálu k filmu
z databáze České televize
foto: Federální ministr vnitra Jaromír Obzina, režisér Jiří Sequens, Miloš Willig (plk. Kalina) a Vladimír Brabec (major Zeman) v době natáčení seriálu 30 případů majora Zemana. Zdroj: www.totalita.cz